Jan Zabystřan je nejlepší současný český reprezentant v alpském lyžování, který se specializuje především na rychlostní disciplíny (Super-G a sjezd) a kombinaci. V prosinci 2025 se zapsal do historie, když jako vůbec první český muž vyhrál závod Světového poháru v alpském lyžování
K lyžování ho přivedli rodiče a ze začátku ho měl jako jeden z mnoha sportů, kterým se věnoval. „Protože naši postavili chalupu v Krušných horách, měl jsem možnost lyžovat v našem klubu v Chomutově a postupně jsem na svahu trávil stále víc času. Lyžování nakonec převládlo nad všemi ostatními sporty a postupem času z toho vznikla moje profesionální kariéra,“ přiznal v rozhovoru pro Instinkt-online.cz
Jak jste se vůbec dostal k alpskému lyžování?
K lyžování mě přivedli rodiče. Ze začátku jsem ho měl jako jeden z mnoha sportů, kterým jsem se věnoval. Protože naši postavili chalupu v Krušných horách, měl jsem možnost lyžovat v našem klubu v Chomutově a postupně jsem na svahu trávil stále víc času. Lyžování nakonec převládlo nad všemi ostatními sporty a postupem času z toho vznikla moje profesionální kariéra.
Jde o rychlý a náročný sport, který s sebou nese riziko vážných až smrtelných úrazů. Když stojíte nahoře, co se vám před startem honí hlavou?
Ideální je, když vám v hlavě neběží nic, co by vás mohlo rozhodit. Jste připravený, jste ready, chcete si to užít a podat stoprocentní výkon. Aspoň u mě to takhle funguje. Samozřejmě jsou různé svahy a různé kopce, některé máte radši, jiné méně. Ale obecně se snažím jet s tím, že chci podat maximum, na které v danou chvíli mám. Vlastně závodím hlavně sám se sebou a až v cíli vidím, na co to stačilo v porovnání s ostatními.
Máte nějaký svůj vnitřní rituál před startem?
Úplně přesný rituál nemám. Myslím, že je vlastně fajn nebýt na nějakém rituálu závislý, protože pak člověka nerozhodí, když třeba něco zapomene nebo se něco nepovede podle plánu. Samozřejmě ale mám věci, které rád opakuji a které mi pomáhají dostat se do správného rytmu. Je to třeba rozcvička, nějakých pár cviků, které mě dostanou do pohody a zároveň trochu shodí nervozitu. Před startem se pak snažím prostě dělat svoje a vyhnout se věcem, které by mě mohly zbytečně rozhodit.
Jaká byla vaše cesta k tomuto sportu?
Jak už jsem říkal, lyžování postupně vyhrálo nad všemi ostatními sporty, kterým jsem se věnoval. Ať už to byl hokej, atletika, gymnastika, nebo různé doplňkové sporty, třeba vodní sporty či beach volejbal. Když jsem byl malý, zkoušel jsem i snowboard, ale nakonec si mě nejvíc získalo právě lyžování. A jsem za to samozřejmě rád. Je to sport, díky kterému jsem poznal spoustu krásných míst, dostal se do hor a zároveň mě pořád baví to, že je to sport venku. Myslím, že jsem si vybral dobře.
Kdo vám nejvíce pomohl a pomáhá?
Těch lidí bylo samozřejmě hodně, ale ti nejdůležitější jsou pro mě jednoznačně rodiče. Bez nich by to celé vůbec nezačalo. Přivedli mě nejen k lyžování, ale i k ostatním sportům, kterým jsem se jako malý věnoval, a myslím, že právě díky té všestranné přípravě jsem z lyžování mohl později těžit. Na začátku se mnou objížděli tréninky a závody, což pro ně muselo být časově, organizačně, a hlavně i finančně náročné. Dnes už samozřejmě většinu času funguji s trenéry a celým týmem, ale jsem rád, když rodiče přijedou na závody a můžou mě podpořit. Velkou roli samozřejmě hrají i trenéři, sponzoři a všichni další lidé kolem mě. Každému, kdo mi na té cestě pomohl, jsem za to vděčný.
Co je pro člověka, který se vydá na profesionální dráhu sportovce, důležité?Myslím, že hlavní je věřit tomu, co děláte, a dát do toho všechno. Pak už se samozřejmě ne všechno odvíjí jen od vás, ale když víte, že jste pro to udělali maximum, můžete být spokojení sami se sebou.
Jak vypadá váš běžný tréninkový den?
Teď aktuálně jsem v Chile, takže můžu popsat, jak to vypadá tady. Ráno máme trénink na lyžích, dneska například sjezd, zhruba od 7:30 do 12 hodin. Pak rychlý oběd, vyjetí na kole, a ještě nějaký kratší odpolední trénink – dneska třeba core. Potom děláme video analýzu z lyžování, koukáme, co se povedlo a co bychom mohli udělat příště lépe. Řešíme také lyže a servis, fyzio, protažení a připravujeme se na další den. Večer už se snažíme trochu vypnout, takže třeba hrajeme šipky nebo nějakou deskovku.
Používáte nějakou techniku, která vám pomáhá v tom, být lepší?
Lyžařskou techniku samozřejmě řešíme každý lyžařský den, protože vždycky je co zlepšovat. Pokud myslíte technologie, tak využíváme třeba GPS, která nám v kombinaci s video analýzou ukáže, kde člověk zrychlil nebo naopak zpomalil. Díky tomu můžeme zjistit konkrétní věci, které třeba pouhým okem nejsou vůbec vidět. A teď aktuálně mám na testování i hodinky Huawei, takže zkouším, jaká všechna data mi dokážou ukázat a co z nich můžu využít pro trénink nebo regeneraci.
Někdo si pro zábavu počítá třeba kolik za den ušel kroků nebo kolik spálil kalorií. Co na hodinkách nejvíce sledujete vy?
Aktuálně se nejvíc zaměřuji na spánek a Body Readiness, tedy jak je tělo připravené na další den. Kalorie ani kroky až tak nesleduji. Hodně důležitý je pro mě ale tep. Třeba při odpoledním vyjetí na kolepotřebuji vědět, v jaké intenzitě jedu, aby to bylo opravdu regenerační a zbytečně jsem se nedostával do vysoké intenzity a nezatěžoval svaly. Hodinky mám zároveň jako takový deník tréninku – vidím v nich, co jsem dělal, jaké jsem měl tepy a jak moc jednotlivé aktivity tělo zatěžovaly. Teď máme navíc nové Huawei Watch GT 7 Pro, takže zkouším, co všechno dokážou. Zajímavé jsou třeba údaje o emoční pohodě nebo sledování hydratace. To je pro mě teď zajímavé i proto, že tady celý měsíc bydlíme ve výšce kolem 2700 metrů. Takže si postupně zkouším, co všechno z těch dat můžu využít.
Je tam mnoho zajímavých funkcí, které vám přijdou jako hodně dobrá vychytávka?
Teď konkrétně na lyžích mi přijde jako super vychytávka mapa lyžařských středisek. Přímo na hodinkách vidíte, kde se zrovna nacházíte a co už jste za ten den projeli. Při tréninku to až tak nevyužiji, protože tam většinou přesně vím, kde se pohybuji, ale při volném lyžování je to skvělá věc, hlavně když středisko tolik neznáte. Nemusíte pořád vytahovat telefon z kapsy, stačí se podívat na zápěstí a hned víte, kam jet dál.
Co třeba jíte? Máte před závodem nějakou dietu?
Žádnou speciální dietu před závodem nemám. Samozřejmě se snažím, aby jídlo nebylo zbytečně těžké nebo smažené a aby v něm byl dostatek proteinů a sacharidů. Den před závodem pak záleží na tom, kdy se jede – někdy stihnu ještě oběd, jindy už jen snídani. Ale není v tom nic speciálního. Spíš se držím toho, co mám vyzkoušené a co mi funguje, a před závodem už nevymýšlím žádné nové věci.
Někde jsem v rozhovoru s vámi četla, že jste byl outsider, který zadrhával. Co si pod tím mám představit?
Být konkurenceschopný alpským státům, když pocházíte z nealpské země, byla dlouhá cesta. A vlastně pořád ještě je. Člověk si na spoustu věcí musí postupně přijít sám a cestou samozřejmě narazí i na nějaké slepé uličky. Trvalo to proto o něco déle, ale jsem velmi rád, že jsem se nakonec do Světového poháru dostal. A to zadrhávání se týkalo hlavně mluvení. V některých víc stresových nebo nervózních situacích jsem měl problémy s koktáním a trvalo docela dlouho, než jsem se s tím naučil pracovat. Občas mě to potrápí i dnes, ale už dokážu poznat, kdy je to spíš reakce těla na stres a kdy potřebujitrochu zvolnit a víc se soustředit na hlavu. A ta je podle mě v alpském lyžování obrovskou součástí výsledného výkonu.
Popsal byste mi své „šokující“ vítězství 19. prosince 2025, kdy jste nastoupil k super-G na slavné trati nad Val Gardenou a navzdory všem očekáváním vyhrál? Ve Světovém poháru jste to dokázal jako první Čech-muž v historii.
Závodní den to byl vlastně jako každý jiný, ale ten den si prostě všechno sedlo. Předvedl jsem super jízdu, sedl mi kopec, podmínky i stavba a lyže opravdu letěly. Itálii mám navíc velmi rád, takže se toho ten den sešlo opravdu hodně. Byl to fakt úžasný den a dodneška na něj rád vzpomínám. A to, že jsem to dokázal jako první Čech, je samozřejmě taková třešnička na dortu.
To člověka rozhodně napumpuje, takže na třetí olympijské hry jste jel ve svých osmadvaceti letech jako největší naděje mužského alpského lyžování. Nakonec to bylo 17. místo ze superobřího slalomu a 24. příčka ze sjezdu. Byl to pro vás velký stres před startem a velké zklamání v cíli?
Velký stres bych úplně neřekl. Bral jsem to v zásadě jako každý jiný závod, i když samozřejmě ten tlak a očekávání byly větší. Když jsem dojel, přišlo lehké zklamání, protože jsem samozřejmě chtěl být výš. Ve výsledku ale 17. místo s těmi nejlepšími kluky a s relativně malou ztrátou nebylo vůbec špatné. Chyběla mi zhruba půl vteřina, abych se dostal k cíli, který jsem si před závodem plánoval – tedy do patnáctky, ideálně do desítky. Takže tam samozřejmě trochu zamrzelo, že to nevyšlo, ale pořád mi někde chyběl jen malý kousek. A celá sezona pro mě byla neskutečná. Už jen to, že jsem se dokázal udržet na takové úrovni, abych se nominoval na třetí olympijské hry, je pro mě skvělé. Top 10 by samozřejmě potěšila, ale je to jeden závod a někdy se prostě všechno nesejde tak, jak by člověk chtěl.
Uběhlo půl roku. Jak to berete s odstupem?
S odstupem to beru pořád podobně. Samozřejmě bych si přál být na olympiádě výš, ale zároveň vím, že to byl jeden závod a celá sezona byla pro mě skvělá. Teď už se dívám hlavně dopředu a soustředím se na další sezonu.
Za mě, jako diváka, jste naprosto fenomenální. Přesto dokážu pochopit, že sportovec, jako vy, chce víc. Jaké máte cíle v nové sezoně?
Děkuji. Myslím, že člověk se pořád potřebuje někam posouvat a mít před sebou nějaký cíl, za kterým jde. Pro mě to bude určitě dál Světový pohár, a hlavně celkové hodnocení disciplín. Ve sjezdu bych se chtěl vrátit do třicítky a v super-G se postupně prokousávat výš a výš. Jeden povedený závod nebo vítězství je samozřejmě obrovská věc, ale pro mě je strašně důležité i celkové hodnocení. To podle mě nejlíp ukáže, jakou máte výkonnost dlouhodobě a jak dokážete jezdit celou sezonu.
