I když si dost lidí myslí, že může být nástup umělé inteligence konkurencí pro terapeuty, odbornice Tereza Komárková z NEO Centra by to tak černě neviděla. Nenahradí lidský vztah, mění způsob, jakým lidé o svých problémech přemýšlejí, i to, s čím přicházejí do terapie. Na druhou stranu prý otevírá nové možnosti práce, ale zároveň přináší rizika. Může být závislost na chatbotech?
Cítíte v AI konkurenci?
Upřímně? Ne. A nemyslím, že je to z arogance ani z podcenění toho, co dnes AI umí. Je to z toho, co vidím každý týden v praxi. AI a terapeut nejsou ve stejné roli. AI rozumí slovům. Terapeut rozumí tomu, co se děje mezi slovy. Tělu v místnosti, tichu, které trvá o vteřinu déle, pohledu, kterým se matka podívá na otce ve chvíli, kdy jejich dospívající dcera poprvé mluví o strachu. Kontextu kolem klienta. To není informace. To je vztah. A ten AI nenahradí. Na druhou stranu si ale nemyslím, že se nic nezmění. Naopak. AI podle mě terapii promění, ale ne tím, že by ji nahradila, ale tím, že rozšíří její možnosti a nároky na terapeuty, možná se promění i naši klienti s čím přicházejí na terapii, již s nějakou zkušeností, že na svém problému pracovali, byť třeba s nástroji AI.
Možná ale větším tématem, než ohrožení naší profese není technologie samotná, ale prostor mezi klienty a odborníky v pomáhajících profesích. Začíná se nám totiž otevírat tiché napětí: svět terapeutů, kteří si nejsou jistí a někdy mají obavy, a svět klientů, kteří AI běžně používají, ale někdy mají pocit, že by to „neměli přiznat“. A oba tyhle světy se potkávají v terapii, v prostoru, který má být postavený na důvěře a transparentnosti. Proto místo otázky konkurence cítím spíš závazek: otevírat tohle téma, vytvářet bezpečný prostor, kde se o tom dá mluvit bez studu, jak pro klienty, tak pro terapeuty. Učit se nové dovednosti, rozumět tomu, jak AI vstupuje do života lidí, a umět to citlivě zapojit do terapeutického procesu. Možná nejde o otázku, jestli nás AI nahradí. Ale o to, jestli dokážeme udržet vztah i ve světě, který se mění.
Myslíte si, že jednou bude AI schopná nahradit klasická sezení u terapeuta?
V blízké, možná ve vzdálené době klasická sezení tváří v tvář umělá inteligence plně nenahradí, ale radikálně je promění a obohatí. Ta nejzajímavější data ze světa totiž neukazují AI jako hrozbu nebo přímou konkurenci, ale jako fascinující rozšíření lidských možností. Ono se totiž také může stát, že AI lidi k terapeutovi naopak přivede. Paradoxně se ukazuje, že umělá inteligence do terapie přivádí lidi, kteří by k ní jinak nikdy nenašli odvahu. Anonymita robota funguje jako bezpečný trenažér. Máme pro to už i tvrdá data z britského zdravotního systému (NHS). Když tam nasadili AI chatbota jako první kontaktní bod pro potenciální klienty, stoupl celkový počet doporučení k živým terapeutům o 15 %. U zranitelných skupin, které se pomoci často vyhýbají, to byl naprosto dramatický skok – u etnických menšin o 29 % a u nebinárních osob dokonce o 179 %. Lidé si povídání o svých problémech vyzkouší nanečisto se strojem, opadne z nich stud a snáze pak překročí práh skutečné ordinace, terapeutovny.
Stále více se také mluví o AI jako „umělý třetí“ přímo v terapeutické místnosti. Umělá inteligence nemusí čekat jen v telefonu. Izraelská studie publikovaná ve Frontiers in Digital Health nedávno popsala koncept, kdy AI funguje přímo při sezení s lidským terapeutem jako takzvaný „umělý třetí“ (artificial third). Představte si, že vás trápí silný, sebekritický vnitřní hlas. Terapeut s pomocí AI dokáže tento váš hlas externalizovat, umělá inteligence v reálnémčase vygeneruje jeho podobu na obrazovku, nebo s ním dokonce můžete v rámci hraní rolí vést dialog. Své problémy díky tomu vidíte zhmotněné před sebou, což otevírá úplně nové cesty, jak je zpracovat pod dohledem odborníka. Ostatně práci s vizualizací pomocí AI u nás v Neocentru již také zavádíme a považujeme ji za velmi účinnou.
Jde jen o chatboty?
Pojem AI a moderní technologie v psychoterapii už dávno neznamenají jen obyčejné povídání s volně dostupným chatbotem. Dnes se bavíme o tzv. digitálních terapeutikách (DTx). Jde o sofistikované softwarové programy a aplikace, které prošly přísnými klinickými studiemi, jsou regulované úřady a lékař vám je může doslova předepsat jako léčbu. Existují například digitální intervence specificky zaměřené na doplňující léčbu poporodní deprese. V České republice má k tomuto konceptu dnes nejblíže průkopnická iniciativa Mindwell. Ta nabízí strukturované moduly digitální kognitivně-behaviorální terapie, které probíhají za asistence a zpětné vazby od živých odborníků. Co je na tom nejzásadnější? Tato digitálně dodávaná terapie je už dnes plně hrazena z českého veřejného zdravotního pojištění. A i tohle je AI v psychoterapii.
Jak edukovat lidi s psychickými problémy o pozitivech, ale především o negativech používání AI?
Je to naprosto pochopitelná otázka. Pro mnoho terapeutů může být zpočátku znejišťující, když zjistí, že klient mluví o svých niterných věcech se strojem. Když se na to ale podíváme blíž, může to mít pro terapii překvapivě užitečné přínosy. Někteří klienti přicházejí připravenější, AI jim pomáhá utřídit si myšlenky, pojmenovat emoce a zformulovat, co vlastně chtějí řešit. Pro jiné je to „bezpečný prostor nanečisto“, kde si věci zkouší říct poprvé. Zároveň může fungovat jako opora mezi sezeními. Když přijde úzkost ve tři ráno, terapeut není dostupný, ale i samotné psaní a formulování myšlenek může přinést úlevu. AI v tu chvíli může pomoci udržet kontakt s tématem, na kterém klient v terapii pracuje. Pro některé klienty je to dokonce první krok k tomu, aby vůbec našli odvahu něco sdílet i s terapeutem.
Zásadní je ale jedno „ale“: tohle všechno funguje jen tehdy, když je to otevřené a zasazené do kontextu terapie. Klient potřebuje rozumět tomu, co AI je a co není, že se může mýlit a že nenahrazuje vztah a že je zrcadlem klienta a nezná jiný kontext než ten klientův. A terapeut o tom potřebuje vědět. Pokud se z AI stane skrytý paralelní svět, může to proces spíš narušit. Pokud se o ní ale dá mluvit s otevřeností a bez hodnocení, může se z ní stát užitečný most – něco jako „třetí hlas“, který pomáhá dostat do terapie témata, ke kterým by se jinak šlo mnohem déle.
Na druhou stranu je třeba neustále upozorňovat na rizika, ale i na to, že v některých situacích (krizová intervence, sebevražedné tendence) je použití chatbotů vysoce rizikové, u některých skupin až života ohrožující. Tato technologie nemá šanci vyhodnotit reálnou rizikovost situace a u lidi např. s OCD, bludy může tyto projevy ještě zhoršovat, protože přijímá realitu klienta se vším všudy, bez ohledu na realitu lidí okolo klienta.
Hrozí emoční závislost na AI?
Ano, a není to abstraktní obava – máme na to data. Společná studie OpenAI a MIT Media Lab publikovaná v roce 2025 ukázala korelaci mezi intenzivním každodenním používáním chatbotů a nárůstem pocitu osamělosti a emoční závislosti. Další studie zjistila, že až 23,4 % uživatelů vykazuje „závislostní trajektorie“ – to znamená, že mají stále větší touhu po interakci s chatbotem, i když jim to přináší klesající požitek. Zní to paradoxně: nástroj, který měl lidem pomoct se cítit méně sami, u některých prohlubuje osamění. Když se ale zamyslíte nad tím, co v té interakci vlastně probíhá, dává to smysl. AI je vždycky k dispozici. Neodporuje způsobem, který by nás donutil růst. Nikdy se neurazí, neodejde, neřekne nepříjemnou pravdu, kterou nechceme slyšet. A to je přesně profil vztahu, který živí závislost – dokonalá dostupnost bez reality. V Americe se právě soudí dvě tragické kauzy. To nejsou extrémy, to jsou varovné majáky. Zvlášť u mladší generace, která vyrůstá s AI jako s přirozenou součástí života, bychom o této formě závislosti měli mluvit stejně vážně jako o té na sociálních sítích.
Jak k tomu chcete začít jako odbornice přistupovat?
Neideologicky. Často říkám, že AI není hrozba ani spása. Je to realita, se kterou se učíme pracovat. Mojí rolí je pomáhat odborné komunitě v téhle realitě neuhýbat ani nepropadat panice. Pohybujeme se někde mezi hrozbou a fascinací. A právě tenhle prostor má smysl společně mapovat a otevírat. To téma se ostatně v oboru rychle probouzí. V rámci pracovní skupiny AI v psychoterapii při České asociaci pro psychoterapii sdílíme zkušenosti a hledáme, jak s tím pracovat dál. V květnu pořádáme kulatý stůl v Poslanecké sněmovně, kde se potkají terapeuti, technologové i právníci, ne proto, abychom dali rychlé odpovědi, ale abychom vytvořili prostor pro další společnou práci. Pro mě je teď důležitější klást dobré otázky než mít hotové odpovědi. A v tom všem si přeju jediné: aby se neztratil základ terapie: pocit bezpečí, nehodnocení a otevřenosti. Včetně otevřenosti mluvit o AI.
