Inscenace Krysy vychází ze skutečnosti, že každá z postav v dramatu Gerharta Hauptmanna má odlišnou výchozí pozici. Být krysou je volba, pro některé jediná šance. Režisér Lukáš Jeníček premiérově uvede představení 12. září 2025 a zahájí tak divadelní sezonu Divadlo DISK, které oslaví výročí 80 let své existence.
Vrcholné naturalistické drama jednoho z hlavních představitelů německé dramatiky a držitele Nobelovy ceny za literaturu odráží společenské nálady z počátku minulého století. „Současná doba plná paradoxů nám zprostředkovává jak americké sny, tak lidské tragédie v přímém přenosu. První v lidech vzbuzuje automatické nároky na štěstí, druhé pohodlnou netečnost. Obojí však vede k překračování morálních hranic,“ míní dramaturga Tom Skopal.
Zajímá nás temná obsese
Jak se v člověku probouzí hlad po moci, penězích nebo vinících – to vše pod vidinou životního štěstí. Hlad se může snadno proměnit v nenávist nebo slepou důvěru v jednoduché odpovědi. V populismus. V manipulaci,“ nastiňuje naléhavost dramatu režisér Lukáš Jeníček. „Krysí aspekt člověka – ztráta vlastního já ve strachu, touze a sobectví – se táhne inscenací jako červená nit. Krysy a dům, v němž se jejich příběh odehrává, odrážejí nás a to, před čím zavíráme oči,“ pokračuje v představení tématu.
Hauptmannova tragikomedie s prvky detektivky, grotesky a sociálního dramatu nabízí bezprostřední vhled do činžovnímu domu na periferii jako do jakéhosi mikrokosmu, v němž žádné hranice již dávno neplatí. Hlavní dějová linka vypráví příběh Henrietty Johnové, která přišla o dítě a kvůli nemožnosti znovu otěhotnět volí k jeho získání velmi zoufalý způsob. Tato výchozí situace může být náročná pro diváky s podobnou životní zkušeností. S mladým publikem bude pravděpodobně rezonovat druhá linka reflektující mezigenerační propast a kladoucí otázku, nakolik je divadlo stále relevantním médiem.
Hra z roku 1911
Na českém jevišti byla uvedena pouze jednou: „Od té doby uplynulo 56 let, což je až s podivem vzhledem k tomu, jak univerzální témata – v případě boje o dítě až antických rozměrů – nastoluje,“ popisuje dramaturg Tom Skopal vzniklý paradox. Nesporné kvality textu potvrzuje skutečnost, že má v německy mluvících zemích dlouhou inscenační tradici: „Podobně jako Naši furianti v českém prostředí. Za těchto okolností vyžadovalo uvedení důkladnou koncepční přípravu,“ vysvětluje prvotní úvahy nad textem. Dodává, že příběhem prostupují fenomény, jež se dostávají do popředí až v poslední době, jako je například surogátní mateřství, rané trauma nebo syndrom skleněného dítěte.
Výtvarná podoba inscenace studentek scénografie Kateřiny Hubené a Emmy Šťovíčkové pracuje s výraznými kostýmy, jejichž opakujícím se prvkem jsou mašle – na první pohled líbivé, ale svazující. Vytváří se tím kontrast k holosti, chladu a technické podstatě scény. Cílem práce se surovými materiály byla nehostinnost a neosobnost sdíleného prostoru, v němž se postavy snaží žít. Hrají studentky a studenti Katedry činoherního divadla DAMU: Barbora Bolíková, Marek Nagl, Anna Veselá, Vavřinec Kratochvíl, Alžběta Dolečková, Radek Lajfr, Kateřina Měchurová, Hubert Ludwig, Barbora Vašíčková, Prokop Košař, Marie Anna Myšičková, František Florián
