V dětství se chtěl vymanit ze slavného příjmení. Šel cestou profesionálního sportu a o herectví nechtěl ani slyšet. Geny jsou ale silnější než přesvědčení. Nakonec se ze syna Bolka Polívky stal také herec. Tátu má jako velký vzor. „Od jeho nemoci jsem drzejší,“ směje se nadějný umělec Jan Polívka v rozhovoru pro Instinkt.
Jendo, vy hrajete společně se svým otcem a dalšími bratry v inscenaci Anděl v lihu, která měla pražskou premiéru v Divadle Bez zábradlí. Jaké je to pro vás stát s nimi na jednom pódiu?
Je to příjemné. Přijde mi to, jako když jsme spolu v obýváku. Nikoliv jako někde na oficiálním místě. Taková rodinná sranda.
Jak se vám všem spolu zkoušelo? Nebyla to trošku improvizace? V Divadle Bez zábradlí to tak vypadalo.
Jestli vám to tak přišlo, je to správně. Zkoušelo se nám to fajn. Jen jsme museli přijít včas. Když jsme všichni takto spolu, je to vždycky paráda.
Starší bratr Vladimír hraje vašeho tatínka Bolka. Byl v tom neuvěřitelný. Taky vám to tak přišlo?
S tou parukou, umělým nosem a jeho oblečením jsem si ho s tátou i spletl, protože z profilu mu byl hodně podobný. Má ho hezky nastudovaného.
Kdo přišel s nápadem, že se všichni sejdete na jednom pódiu?
Táta, je to jeho hra. Dlouho o tom mluvil. Každý jsme k tomu měli svou cestu. Já jsem s tím dlouho bojoval kvůli protekci, protože jsem si říkal, co může být horšího než hrát v tátově divadle a těžit ze slavného příjmení. Hodně mi v tomto směru „pomohla“ tátova mrtvička. Uvědomil jsem si, že může být chyba takovou příležitost nevzít. Ať si o tom myslí každý, co chce. Pro mě je hlavní, že můžeme být spolu. A hrát s tátou je pro mě velká škola.
Dává vám táta rady? Nebo vás napomíná, že by to dělal lépe?
Říkám tomu, že navrhuje nejlepší řešení. Hrál jsem dřív basket a trenér hodně řval. Vždycky nám říkal, že na nás neřve, protože by nás neměl rád. Právě naopak, nás má rád a chce z nás dostat to nejlepší. Táta je v tomto opatrný. Ke každému má jiný vztah ke komunikaci. Máme s ním specifickou komunikaci.
Změnily váš vztah jeho zdravotní problémy?
Myslím si, že jsem drzejší. Ptám se ho na otázky, na které bych se předtím nezeptal. Možná, že to bude znít drasticky, ale uvědomil jsem si, že táta není nesmrtelný. Jsem rád, že se můžu zeptat na cokoliv.
Vy jdete vlastní cestou. Nechcete těžit jen ze slavného příjmení. Kde vás mohou diváci ještě vidět?
Teď chci hlavně dodělat školu a věci kolem. Studuji na JAMU. Když přijdou nějaké nabídky, budu opatrný, protože chci tu školu opravdu dodělat. Jestli to bude znamenat, že budu muset něco odmítnout a nějaký čas nikde nebýt, nevadí mi to. Škola je pro mě přednostní. Do toho děláme s kluky z JAMU svoje studentské projekty v brněnských scénách. Jdu krůček po krůčku.
Do Prahy vás to neláká?
Já mám přítelkyni z Prahy, takže jsem u ní, co nejvíc mohu. Láká mě to z principu, že chci zažít i něco jiného. Ale Brno bude pro mě vždycky domov, kam se budu rád vracet. Kulturně jsem Kometa Brno.
—
Herec Jan Polívka se narodil do slavné rodiny. Je nejmladším synem známého barda Bolka Polívky, který má celkem šest dětí. Nejenže po něm Jenda, jak mu doma říkají, zdědil herecké vlohy, ale na první pohled je poznat, že po něm podědil i obrovské charisma a podobu. V dětství hrál profesionálně basketbal, nakonec neodolal herectví a teď studuje JAMU.
—
