Dnes se směje ze seriálu Ulice, ale herec Rostislav Novák před lety padl až na úplné dno. Alkohol a mejdany pro něj byly na prvním místě. Často se domů vracel opilý, vyspával kocoviny a ničil tím celou rodinu. Až synové herce přemluvili k léčbě. Vydržel mnoho let abstinovat, aby do toho spadl znovu. Teď ale poctivě pije nealko nápoje a všem dokazuje, že i z beznadějného stavu se dá dostat zpět na vrchol.
Rosťo, vy se netajíte tím, že jste měl velké problémy s alkoholem. Jak dlouho jste teď „čistý“?
Od recidivy je to dvacet let. Předtím jsem nepil 14 let. Ale protože jde o progresivní smrtelnou chorobu, projevilo se to tím, že jsem najednou měl šílený stav, kdy těch 14 let jako by nebylo. Z mozku se to vymazalo a vrátil jsem se tam, kde jsem jako alkoholik skončil. Byl jsem v tom zas, takové dobrovolné šílenství. Asi jsem musel sestoupit z toho dna ještě o pár schodů níž. Říká se, že pak je lepší návrat vzhůru a je to pravda.
Kdy jste si poprvé sám sobě přiznal, že máte problém?
Nedokázal jsem si to říct, i když jsem věděl, že se něco děje. Žádný signál nesvítil, že už se blížím k čáře. Ta hranice se přejde plynule a najednou jste ve srabu. Pak už nemůžete být ani s chlastem, ani bez něj.
Vy jste byl na protialkoholním léčení, jak na to vzpomínáte?
Potkal jsem tam v komunitě spoustu vysokoškolsky vzdělaných lidí. Byli tam inženýři, porodníci, architekti a další významná povolání. Byl tam se mnou jeden mladý kluk, který krásně psal. O něm se mluvilo jako o nadějném spisovateli. Bohužel po letech jsem ho potkal v metru, kde měl u sebe krabicové víno a byl mimo.
K první léčbě vás přemluvili synové. Byl to pro vás bolestný moment, když vás děti prosily, ať se vzpamatujete?
Já sliboval, že přestanu. Dlouho jsem je neposlouchal, ale pak najednou, jako by to bylo nějaké znamení z hůry, že jsem se uposlechl. Říká se, že děti alkoholiků předčasně vyspějí a stanou se dospělými, zatímco alkoholik se stává dítětem. Pamatuji si, že jsem měl stavy běsů, tahal jsem peřinu a zkoušel všude spát a nešlo mi to. Budil jsem syna s tím, že trpím, a ten chudák ráno vstával do školy.
Co byste poradil lidem, kteří mají také problémy s pitím? Jaký by měl být ten první krok?
Přiznat si prohru. Člověk to nerad přiznává. Žít v naději, že se podaří najít znovu upřímnou radost. Nebýt střízlivý z donucení, ale z radosti. Ta se vrací a zúročí se.
