Herec Martin Myšička v rozhovoru pro Instinkt přiznává, že stejně jako mnoho dalších podléhá rychlému tempu dnešní doby a vlivu krátkých médií, kvůli kterým má na knihy méně prostoru. O to víc se ale snaží vracet k věcem, které ho naplňují – ať už je to četba, pobyt v přírodě nebo obyčejné setkávání s přáteli. Volný čas pro něj není samozřejmostí, a tak se v něm učí zpomalit a najít rovnováhu mezi prací a odpočinkem.
Pane Myšičko, natáčíte audiokomiks Past na Péráka. Můžete nám říct něco o vaší postavě?
Je to jistý doktor Ztratil, který je ředitelem Ústavu pro objektivizaci dějin. V současnosti zkoumá, jestli byl Pérák skutečnou postavou, nebo jen legendou.
Jaké to pro vás je, když natáčíte jen audio a nemíří na vás kamery jako při klasickém natáčení?
Je to trochu jiná práce. Blíží se to práci v rozhlase. Není to jen audiokniha, ale dramatizovaný formát, kde má každý herec svou postavu. Je potřeba všechno vyjádřit hlasem. Ve filmu divák vnímá i akci a fyzický projev postavy, tady je to jen o hlasu.
V audiokomiksu jste se sešel i se svými kolegy z Dejvického divadla. Bylo to záměrem?
To je spíš otázka na režiséra Jakuba Taberyho, jak nás herce obsazoval. Je pravda, že se s kolegy potkáváme i na jiných projektech. Je to pak takové rodinnější. Ale rád se setkávám i s kolegy z jiných divadel.
Míváte před natáčením ještě trému?
Občas ano. Spíš v situacích, kdy je to krok mimo komfortní zónu – když se pouštím do něčeho nového nebo něčeho, co mi není úplně příjemné. Někdy přijde i ve chvíli, kdy mám „černé svědomí“, protože jsem se tolik nepřipravil – to je pak spíš strach ze selhání. Zároveň ale za ty roky vím, že paralyzující tréma není dobrá, takže jsem se naučil ji přetavit ve zdravé napětí.
Znal jste před tímto natáčením tvorbu autora komiksu Ondřeje Neffa?
Jednu jeho knihu jsem četl, takže jeho tvorbu trochu znám. Přiznám se ale, že ne úplně detailně.
Máte vůbec čas číst knihy?
Čas mám, ale zároveň se u mě potkávají dva nešvary. Prvním je vliv médií – člověk spíš sleduje krátká videa nebo čte krátké zprávy. Oproti tomu je kniha časově náročnější. Druhým je, že hodně čtu kvůli práci, například scénáře, takže mi na běžné čtení zbývá méně kapacity. Rád bych se ale k četbě vrátil – obohacuje myšlení, emoční vnímání i kulturu jazyka.
Využíváte třeba poslech audioknih?
Má to různé fáze. Někdy poslouchám víc, jindy méně. Je ale skvělé, že můžu „číst ušima“. A když audioknihu načítá někdo s inspirativním hlasem, je to opravdu silný zážitek.
V dnešní době jsou velkým fenoménem podcasty. Posloucháte nějaké?
Ano, poslouchám. Jen mě někdy odrazuje, že když si pustím jeden podcast, hned se mi nabízí další na stejné téma. Je to fenomén i proto, že mají příjemnou délku, většinou kolem půl hodiny. Mám rád rozhovory s lidmi, kteří mě zajímají. Do jisté míry je podcast novotvar, ale vlastně tu byl vždy – ať už ve formě četby, esejů nebo rozhovorů. Jen je dnes díky platformám snadno dostupný.
Čeká vás teď nějaká zajímavá pracovní nabídka?
Průběžně pracuji v divadle. V této sezoně jsem zkoušel dvě inscenace a čeká mě ještě jedno scénické čtení. Konkrétní natáčení teď před sebou nemám, ale doufám, že něco zajímavého přijde. Čeká mě ještě práce v rádiu. Herectví je trochu jako housky na krámě – čekáte, co přijde. A když nic, nevadí. Přichází jaro a ten čas využiju jinak.
Velkou oblibu si získal seriál Zkáza Dejvického divadla. Neuvažujete o pokračování?
To by byla otázka na Mirka Krobota jako autora a režiséra. Myslím si ale, že ne – dvakrát do stejné řeky by se vstupovat nemělo. Pokud by něco vzniklo, bylo by to asi něco jiného. Uvidíme, třeba se někdo těch témat ještě chopí.
Ve zmiňovaném seriálu byly „duchem“ Dejvického divadla syrečky, které snědl pes. Co je podle vás skutečným duchem tohoto oblíbeného divadla?
Na jednu stranu je to tajemství a nemělo by se do něj šťourat. Na druhou stranu to může být i nadsázka, jako ty syrečky. Teď budeme mít v divadle instalaci od Františka Skály ze žlutého materiálu, který je prosvětlený zezadu, a já tomu říkám duch Dejvického divadla. Podle mě v sobě spojuje krásu, paradox, humor a mystiku – a to je pro mě jeho podstata.
Co děláte, když zrovna nepracujete?
Je toho hodně – od aktivního odpočinku přes pobyt v přírodě, čtení až po setkávání s přáteli. Učím se i nicnedělání. Je to různé.
Martin Myšička je český divadelní, filmový a televizní herec, dlouholetý člen Dejvické divadlo. Původně vystudoval fyziku na Univerzita Karlova, k herectví se však brzy naplno přiklonil a stal se jednou z výrazných osobností české činohry. Diváci ho znají z řady filmů, seriálů i rozhlasových projektů.
