Herec Jaroslav Plesl známý z výrazných divadelních i televizních rolí přibližuje v rozhovoru pro Instinkt specifika umělecké práce a zamýšlí se nad tím, proč je pro něj důležité zachovat si nadhled a smysl pro humor. Řeč přichází i na osobní rovinu. Bavili jsme se o proměně životního stylu, potřebu duševní hygieny a hledání rovnováhy mimo hereckou profesi.
Jaroslave, vy jste teď natáčel pro Audioteku audiokomiks na motivy Ondřeje Neffa Past na Péráka. Jak se vám na tom pracovalo?
Potkali jsme se u toho s kolegy a ta práce je živější a zábavnější než natáčení klasické audioknihy. Rozdíl je v tom, že reagujete na svou vlastní řeč a měníte hlas podle postavy, zatímco u audioknihy čtete souvislý text. Tady vás kolega nutí reagovat, což je fajn.
Většina z vás je z Dejvického divadla, tudíž se asi potkáváte v šatně, nemýlím-li se?
Pár nás tu z Dejvického divadla je. Sešel jsem se tady ale i s Petrem Čtvrtníčkem, kterého mám rád. Točili jsme spolu seriál Autobazar Monte Carlo, kde jsme se zkamarádili, a vždy ho rád vidím.
Vy se nebojíte udělat si sám ze sebe srandu, je vám to přirozené?
Podle mě je hrozně důležité umět si ze sebe udělat legraci, aby se člověk nebral příliš vážně. Když podlehnete pocitu výjimečnosti, působí to až trapně. Je dobré umět sám sebe shodit. Já to vítám, protože mě to vrací do reality. Jako člověk, který vypráví o hradech a zámcích a hraje dramatické role, rád jdu za hranu, i do nekorektního humoru. Tomu se nebráním.
Vy jste v seriálu Zlatá labuť hrál hodně zápornou roli. Jak se vám hrál takový darebák?
Taková role je vděčná. Záporák bývá často vděčnější než klaďas. Plukovníka Grubera jsem se snažil hrát tak, aby byl pestrý a nebyla to jen jednobarevná postava. Chtěl jsem, aby nebyl pouze zloun. Snažil jsem se mu dodat i lidské vlastnosti a pochopit jeho myšlení – že je to Němec na nepřátelském území, který se snaží co nejlépe vykonávat svou práci. Občas jsem bojoval se scénářem, kde byl psaný víc jako monstrum, a snažil jsem se mu obrousit hrany. Když má i taková postava lidské rozměry, je pro diváka uvěřitelnější a zajímavější.
Jak se dostáváte zpět z dramatických rolí, abyste si to nenosil domů?
Celkem snadno. Dřív jsem to prožíval víc, ale asi se to změnilo praxí. Je to součást mé profese a umím z toho poměrně rychle „vyskočit“. Občas jsou emoce velmi silné, ale snažím se je neobelhávat. Při natáčení si většinou nenechávám foukat umělé slzy, snažím se, aby byly skutečné, protože kamera to pozná. Za ty roky jsem se to naučil zpracovat. Někdy si po představení s kolegy sedneme, popovídáme si, a pak jdu na tramvaj a jedu domů.
Dbáte na duševní hygienu?
Je to základní součást hereckého povolání. Dřív jsem na to nedbal. Byl jsem tak trochu z divokých vajec, miloval jsem flámy a vysedávání po kavárnách, ale to už je za mnou. Teď vyhledávám přírodu, i když jsem se jí dřív spíš vysmíval. Nedávno jsem byl na Vysočině a posílal jsem někomu fotky – napadl čerstvý sníh a narazil jsem na šípkový keř s červenými šípky. Byla to taková krása, že jsem se u toho zastavil a dojímal se. Dřív by mě to ani nenapadlo.
K tomu rád cestuji po hradech a zámcích. Mezi kastelány mám spoustu kamarádů, kteří mi umožňují tam trávit čas. Občas také dělám průvodce. Dělal jsem to už jako student a nedávno jsem se nechal přemluvit kastelánem z Frýdlantu v Čechách a znovu jsem provázel. Nebudu to dělat pravidelně, protože mám málo času, ale občas se k tomu vrátím. Je to pro mě blahodárné a jde o jiný kontakt s návštěvníkem než v divadle. I když je to svým způsobem také malé divadelní představení, velmi mě to baví.
Jaroslav Plesl je český herec spojený především s Dejvickým divadlem. Vystudoval brněnskou JAMU a během své kariéry vytvořil řadu výrazných divadelních, filmových i televizních rolí. Širší publikum ho zná například ze seriálů Zlatá labuť či Most!. Vedle herectví se věnuje také moderování a popularizaci českých hradů a zámků.
